Lenka ze Šumavy vzpomíná - Motýlí křídla a já
1.
Koncem prvního ročníku učňovské školy, kde jsem se ocitla díky mému politickému přesvědčení (nebo spíše nepřesvědčení), jsem v krásném počasí šla znuděně domů. Asi když vymysleli obor prodavačka smíšeného zboží, zapomněli na mne. Praxe, to jo, ta mi bavila. Ale teorie? Bylo to asi tak, jako když jsem šla do první třídy a uměla jsem psát i počítat a o čtení nemluvě. Slabikář jsem odříkávala nazpaměť (mám totiž o ok staršího bratra, a jak už to tak bývá, chtěla jsem umět vše, co uměl on).
A stejně jsem se nudila na „učňáku“. Učení šlo samo, bez nějaké snahy. Na konci deváté třídy se moje ego chlubilo samými jedničkami a teď moje „snažení“ směrovalo k udržení se (spolu s několika spolužáky) na prvním stupínku.
Tak tedy, jak už jsem napsala, pomalu a líně kráčejíc, chytala jsem bronz od kol mne všudypřítomných paprsků. Konec konců, červen – prázdniny na dohled, co chtít víc!
Náhle, jak mávnutím proutku, ucítila jsem bodavou bolest ve břiše. A znovu a zas. Celá v křeči jsem vešla do bytu a zkroutila se na válendu. A čekala na kohokoliv, kdo mi, jakkoliv, pomůže.
První přešla mamka. A pak už to šlo ráz na ráz. Sanitka, nemocnice, operace. Banální operace – slepé střevo (hovor.). Bolest odešla. Ale přišla horečka, nevolnost, slabost.
A tím, dle mého názoru začala moje svérázná a hlavně často svízelná životní cesta.
Během prázdnin jsem se vzpamatovávala z oslabení a z nechutenství. Vše jsme přičítali operaci. Ale v této době se můj život změnil i v čemsi jiném. Díky přátelství jednoho profesora a hlavně díky mé píli jsem ,ukončila svoji dráhu prodavačky a začala studium na ekonomické škole se zemědělským zaměřením nedaleko lázeňského města ( a krom jiného mého rodného města) – Karlovy Vary. Aniž bych tušila, i tento fakt vsunul do mého dalšího života důležitost.
Krom jiného, v době prázdnin jsem se také bezhlavě zamilovala do svého budoucího manžela.
První ročník školy jsem pocházela jako ve snech. Stále jsem si zvykala a učila se novým věcem – opět se pilně učit, reprezentovat školu v přespolním běhu, milovat svého chlapce, starat se o krávy a o prasata, zahradničit. Určitě na jednoho člověka dost. Leč mne to vše opravdu bavilo, byla jsem šťastná a s radostí jsem čekala na prázdniny. A hlavně na předávání vysvědčení – byla jsem jedna z nejlepších. Moji radost tak trochu zkalila opět horečka – verdikt – zarděnky. Nebylo mi sice zrovna nejlépe, ale o radost z předávání vysvědčení jsem se nepřipravila. Nakazit jsem již nikoho nemohla, tak proč bych si nepřevzala onen list, jenž dostatečně ukázal moji celoroční snahu.
Zarděnky jsem také porazila a naplno se mohla ponořit do moře prázdninových zážitků.
Čas utekl jako voda a já se vrátila do školy. Moc jsem se těšila, ale o to méně chápala své stavy únavy a nevolnosti. Asi chřipka, a řádná. Proto po několika dnech ve škole jsem se, s neutuchající horečkou, v doprovodu spolubydlící spolužačky, vrátila zpět domů.
A tehdy započalo mé kamarádství s vlkem. Život se mně obrátil vzhůru nohama.
„Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná.“
(Voltaire)
2.
Abych dostála pravidel školního řádu, dorazily jsme s mamkou k lékařce pro omluvenku. Dostala jsem acylpirin a příkaz ležet a potit se . Na omluvence stálo „virové onemocnění“. A tak jsem ležela a potila se a potila se a potila …...
Ale teplota si postavila hlavu a ne a ne se snížit. Zakousla se do mého těla tak pevně, že jsem po několika kontrolách u obvodní doktorky skončila v nemocnici na interně. Ne, že by tam snad bylo nepříjemně, ale všude dobře, doma nejlíp. Jednoho dne, zhruba po dvou měsících hospitalizace se z teploty vyklubala vysoká horečka a můj ošetřující lékař /mimochodem mladý a moc hezký/ prohlásil: „Učebnicové infarktové příznaky!“ Ale jak přispěchaly, stejně poměrně rychle odezněly. Avšak teplota zůstala. Tedy lékaři (jelikož si nevěděli rady), posoudili můj stav jako „psychický“. Přestože teploty neustaly, byla jsem z nemocnice propuštěna.
Ve škole mi vedle přibývaly omluvené hodiny, ale hlavně známky z učiva, které jsem potřebovala, abych mohla pokračovat ve studiu druhého ročníku. Rodiče se poměrně snadno (díky mému předcházejícímu dobrému prospěchu) dohodli s paní ředitelkou na následných zkouškách z učiva, které jsem zmeškala.
Jelikož pro mne učení rovnalo se příjemné zábavě, zkoušky dopadly vždy výborně a já se, bohužel byla nucena vrátit domů do postele. A díky stálé teplotě (již po dobu třech měsíců) se opět potit, potit a potit ….
Přišlo úterý a já věděla, že rodiče jedou bratrovi na rodičovské sdružení a bratr na ně bude čekat u své školy. Došourala jsem se do kuchyně s úmyslem uvařit si teplý čaj. Pamatuji se dodnes, že do kuchyně jsem došla ….. ale pak, jak se říká -TEMNO. Více si nepamatuji, přesto, že mně to nepřivádí dobré pocity. Celkově je to součást mého života, na kterou vzpomínám velmi nerada, ale její kousky se mně vybavují, jako by probíhaly včera.
„Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný pouze jedno.“
(indické přísloví)
3.
Cítím, že mne kdosi poplácává po tvářích a snažím se otevřít oči. Moc nechtějí poslouchat, ale moje snaha byla silnější. Sotva se mi podařily oči pootevřít, stále bubnující po mé tváři, křičela na mě jakási cizí osoba:“Co jste vzala? Co jste si vzala?“ Vůbec jsem nechápala.
Kde jsem? Co se děje? Ucítila jsem tupou bolest. Ale únava mě zanesla opět pryč. Nedokážu popsat kam …. jak..... proč.... jen prostě vím, že se mi hodně točila hlava a byla jsem šíleně unavená ….. OPĚT NIC!
Probouzím se, a polštář mně prohřívá krk. Tupá bolest v lýtku při pohybu. Snažím se pohyb značně omezit a alespoň trochu chápat situaci.
Sotva jsem si uvědomila, že jsem v nemocnici, nakláněli se nade mnou dva mladí lékaři, kteří fotili mé nohy, obličej a ruku. Opět jsem nechápala. Rázným hlasem mně oznamovali onu skutečnost, že ležím v nemocnici. Pozdravila jsem je a veškerou snahu soustředila na to , abych udržela oči otevřené.
Páni doktoři zjevně neměli v úmyslu mi jemně vysvětlit důvod mé hospitalizace. Nýbrž právě naopak. Rozhodli se mi tuto skutečnost hořce zdůraznit.
„Tak co, slečno! Copak jste nám to vyváděla? To byla asi pořádná pařba, co? Tak copak jsme to papali, kouřili nebo bumbali?“
…...???....
Nechápala jsem. Ale ani jsem neměla moc času na přemýšlení. Otázky z oněch „dvojích úst“ v bílém plášti „sršily“ jedna za druhou.
Měla jsem dojem, že jsem u výslechu. Vybavily se mně vzpomínky na staré filmy z války, na detektivky. Naštěstí, když viděli, že už „přestřelili“, sebrali se a prostě odešli, jako by se nechumelilo. (I když , pravda, nevěděla jsem, zda se chumelí – na okno jsem neviděla).
Ale dlouho jsem klidu neužila. Otevřely se opět dveře a vešel jeden z nejmenovaných lékařů a požádal, zda bych jej mohla následovat.
Ten blázinec už mě probral. Sice do jiného světa, než bych si přála, ale probral.
Šla jsem, jako ve snu, za lékařem do jiné místnosti (přičemž jsem si všimla, že mám poměrně dlouhou i hlubokou ránu na noze, a k ní se družilo ještě několik drobných ranek na nohou , ruce a obličeji). Měla jsem velikou radost, když jsem viděla uvnitř tatínka. Myslela jsem si, že mi tu hroznou bezmoc vysvětlí. Hned teď a hned tady. Nebylo mi příjemné, že si k nám lékař přisedl a poslouchal náš rozhovor. Měla jsem tak velikou radost z tatínkovy přítomnosti, že jsem nejdříve dost nevnímala otázky, plynoucí z tatínkových úst.
„Leni, cos to vyváděla? Tys něco vzala? Nepřinutil ti k tomu někdo?“ Z tatínkových očí na mne padal smutek . Bylo mně ho líto. Jen jsem nevěděla pro, ale nedokázala jsem mu odpovědět. Jen jsem ho hladila a mlčela. (Dnes vím, že tatínkovi namluvili spoustu hloupostí a vymyslených lží).
Odtud mne přihlížející lékař odvedl do další místnosti, odešel a zavřel dveře. A tak jsem v oné místnosti zůstala sama s ….. příslušníky SNB. Po pokračujících, pro mne stále nesmyslných otázkách, jsem se vrátila do svého pokoje. K večeru mně přišla sestra stroze sdělit, že nesmím snídat z důvodu vyšetření, které zítra absolvuji.
Ani ve snu mi nenapadlo, co mě vlastně čeká. Už bych takové vyšetření nikdy nepodstoupila. Jenže já v té době nevěděla, o co jde, a rodiče nebyli informování, že ono vyšetření podstupuji (jen po zasmání – byl to dárek k mému svátku).
Pamatuji si, že mne postavili do takové kovové příšery a napíchli mi cosi do zad. Zdálo se mi, že mi do hlavy stoupá vzduch. Ve chvíli jsem měla hlavu jako nafukovací balón a nesnesitelnou bolest. Dále si pamatuji, že jsem celou dobu vyšetření potichu sténala. Slzy, plné bolesti, jsem nechala volně stékat po tváři a zoufale očekávala konec (později jsem se dozvěděla, že tak se prováděla tehdejší lumbální punkce). Poté jsem byla převezena na lehátku zpět na pokoj.
Odpoledne mne přišly navštívit maminka s babičkou. V rukou nesly květiny a bonboniéru. Jako dnes vidím, jak se maminka zděsila při pohledu na mne. Právě jsem krom příšerné bolesti hlavy „prokvétala“ vysokou horečkou. Po několika dnech mi horečka opadla a já, konečně, začala opět normálně žít. Pokud se tomu normálně dalo říkat.
Měli jsme s mými spolupacientkami dveře přímo naproti vchodovým dveřím na oddělení. Nepamatuji si, který den to byl. Jen vím, že nebyl den povolených návštěv (tenkrát středa a neděle). V pokojích byl vydýchaný vzduch, proto se dveře otevíraly na chodbu. U našeho pokoje tomu nebylo jinak.
Právě jsem pospávala, když vtom slyším jakýsi rachot na chodbě. Hlas se mi zdál hodně povědomý. Otevřela jsem oči a trochu se přizvedla, abych viděla, co se děje (jako správně zvědavá ženská). Po chvíli jsem se dala do tichého smíchu.
„To je moje mami! Hádá se s doktory, a zdá se, že vyhrává“, popisovala jsem skromně děj ženským na pokoji.
Mami upozorňovala ošetřující lékaře a přítomné se sestry, že už by mohli konečně začít vyšetřovat, co se mnou opravdu je a netýrali mě ani mé rodiče nějakým spolčením s VB (tehdejší veřejné bezpečnosti – dnes policie) s nimi proti mně.
Najednou bylo ticho...mami vešla do pokoje, pohladila mi po hlavě a jen řekla: „Musím jít, není návštěvní den“.
Ještě téhož odpoledne jsem byla pozvána opět do vedlejší místnosti oddělení, kde mně vyšetřovatelé VB požádali o pochopení situace, která jim bohužel, byla od lékařů vysvětlena mylným způsobem.
Pochopila jsem …..a bylo odpuštěno.
Druhý den nato jsem šla na EEG po probdělé noci. Už jsem se, popravdě, toho vyšetření bála. Ale zbytečně. A poté šlo vše ráz na ráz. Lékaři mi přišli přečíst diagnózu – epilepsie. Moc se mi to nezamlouvalo (věděla jsem o té nemoci něco málo), ale aspoň jsem měla v těch zmatcích, které jsem prožívala v posledních týdnech konečně trochu jasno.
Jen mi v nastávajících měsících a letech přišel pravdivý citát!
„Lékaři předepisují léky, o nich toho málo vědí -
proti nemocem, o nichž vědí ještě míň -
lidem, o jejichž stavu nevědí vůbec nic“
(Voltaire)
4.
Rychle jsem dodělala všechny zkoušky ve škole, opět úspěšně, a začala plnit docházku jako každý jiný student, denně. Ze svého života jsem byla nucena vyškrtnout tělocvik (z důvodu ochrany před úrazem při záchvatu), ale jinak se pro mne nic nezměnilo. Začala jsem být opět šťastná a myslela jsem, že už navždy. Ale brzy jsem se ze svého krásného snu probrala.
Bylo to na začátku třetího ročníku. Jako každý večer jsme se s kamarádkou uvelebily v postelích, prošly si důležité učivo a prodrbaly svoji půlhodinku. Pak jsme se zavrtaly do měkoučkých polštářů a usnuly jako by nás do vody hodil.
O co lepší usnutí, o to „lepší“ probuzení.
„Proč je mi tak špatně? A co že mám tak těžké nohy i ruce? Špatně se mi dýchá. Tak co se děje?“, lítala mi v hlavě jedna otázka za druhou. Mé oči sledovaly jakéhosi lékaře, jenž právě pronesl větu, jejíž následkem jsem se opět začala dávit: „Ještě jednou, ať máme jistotu! Á, slečinka se nám probrala!“
Až nyní mi docházelo, že mi vyplachují žaludek a pěkně mně jej dráždí hadičkou zdola nahoru a shora dolů. Jedním slovem: „ÚŽASNÉ!“.
A v hlavě opět zmatek, zmatek, zmatek a …....... zmatek.
Když se dost „vyřádili“, hadičku vytáhli a - obligátní otázka:“Kolik jste nám toho vzala, slečno?“
Nejdříve jsem přemýšlela čeho a komu, ale pak mi „docvaklo“.
„Já nic nevzala. Proč?“
„Měla jste téměř prázdnou lahvičku s léky na nočním stolku. A nemohli vás na internátě probudit. Tak si nebudeme hrát na schovávanou. Stejně na to přijdeme. A velice snadno!“, jako by vítězoslavně prohlásil lékař.
„Ano, tam mám prášky na epilepsii. Beru už je asi tak rok. Vzala jsem si večer jeden. Říkám vám pravdu!“, skoro jsem se rozplakala. Uvědomovala jsem si bolest v krku.
Přeložili mne na postel do nějaké menší místnosti. V dané chvíli jsem se cítila jako v sedmém nebi. Zavrtala jsem se do polštáře a, silně unavená, usnula.
Zdálo se mi, že spím chviličku, když mne kdosi poklepával rukou po rameni. No, kdo myslíte? Opět pan doktor. Otevřela jsem oči a tak nějak, bez zájmu, pozorovala, jak se jeho ústa pohybují: „Tak se opravdu neprokázalo předávkování léky. A bolí vás něco?“
„Proč bych něco takovýho dělala? To už je podruhý, co se mně tohle stalo!“, řekla jsem naštvaně.
„To víte, nemůžete se naší reakci divit, že? A máte nějaké problémy?“, vyptával se.
„Ano, bolí mi hlava. A hlavně v krku!“, neopomněla jsem si jízlivou poznámku.
Nebudu vyprávění dál popisovat. Jen dopíši situaci až do cíle.
Několik dní jsem ležela na ARO a několik na neurologii.
Návštěva rodičů a návštěva spolužáka byly jedinými okamžiky klidu a pohody.
Jinak vyšetření na vyšetření! A diagnóza …..epileptický záchvat.
„Ach, vy klamné lidské naděje,
křehké štěstí a marné snahy!“
(Marcus Tullius Cicero)
5.
A tak šel čas. Stávalo se se tam, že jsem ztratila vědomí a spadla tu ze schodů, tu v pokoji na nábytek …. a skončila v nemocnici.
Mezitím jsem stihla zkouškově dodělat třetí ročník a zvyknout si na život mezi internátem, školou, nemocnicí a domovem.
A nesmím opomenout návštěvy mé babičky. Dostala svolení primáře neurologie navštěvovat mi v dobách mých častých hospitalizací každý den. Ta se, chudinka, něco naběhala! (ještě že bydlela v Karlových Varech).
„Nikdo není smutný sám pro sebe“.
(Seneca)
6.
Začátkem čtvrtého ročníku jsem byla ve skvělé formě.
Škola, praxe v kravíně, škola, praxe v prasečáku, škola.
Připadala jsem si jako motýl, jenž poletuje sem tam životem, aniž by chápal, jak je život krásný (a to jsem ještě netušila, jak moc pro mne bude „motýl“ v budoucnu znamenat)
Pomaličku jsem se začala rozhlížet po vánočních dárcích. Ráda jsem kupovala dárky v průběhu roku a od začátku listopadu jsem se věnovala už pouze maličkostmi, jako byla různá „vonítka“, vánoční balicí papíry a ozdoby. Na těch mi obzvláště záleželo.
V onom shonu jsem ani zpočátku nevnímala, že mám chabou citlivost nohou. Až po ne příliš dlouhé době jsem začala zjišťovat, že napadám na obě nohy. Když už jsem si mohla píchnout do nohy jehlou a nic jsem necítila, šla jsem za panem primářem neurologie.
¨A opět začal kolotoč. Neurologie, ARO, neurologie. Totální „ochrnutí“. A další, k tomu přidružené zdravotní komplikace. A že jich nebylo málo.
Ale měla jsem stále chuť a důvod bojovat, i přes silnou bolest. Všichni mi pomáhali, ať už psychicky či fyzicky. Byla jsem a dodnes jsem vděčná.
(Vánoce i Silvestr jsem prožila sice v nemocnici, ale v kruhu svých blízkých).
Z nemocnice jsem odjížděla ještě jako „pajda“, ale po svých. Diagnóza – Polyradikuloneuritida Guillain Barré.
A – začalo se tak nějak „couvat od epilepsie!
„Kde je život, je naděje“
(Miquel De Cervantes)
7.
Další průběh několika let mého života byl krásný, ale stejně tak i smutný, i propletený starostmi, radostmi a beznadějí. Prostě život.
Dodělala jsem úspěšně maturitu (pamatuji si, jak mne pláč „trhal“ tělem a já jej nebyla schopna zastavit. Radost, hrdost, že jsem dokázala téměř nemožné. Nebyla žádná legrace vystudovat střední školu způsobem nemocnice – zkoušky – nemocnice – zkoušky …. Poprvé ,a asi jedinkráte, jsem na sebe byla opravdu hrdá.
Vdala jsem se, navždy ztratila milovaného tatínka, porodila prvního syna Mílu, zvládla odchod ode mne i synka (i návrat – díky odbornici v manželské poradně), porodila druhého syna Járu.
Vlastně jsem byla opět šťastná. Ale ne na dlouho.
Když byly Jarouškovi čtyři měsíce a Milouškovi rok a půl, opět jsem byla hospitalizována v nemocnici s polyradikuloneuritidou. O to pro mne byla situace bolestnější, že doma na mne čekali maličcí synové. A tak jsem jim alespoň v nemocnici pletla svetříky, aby byli krásní, až se vrátím. Hospitalizace trvala dva měsíce. Mně se zdálo, že jsem absolvovala alespoň roční léčbu.
Jen podotknu jednu děsivou vzpomínku. Po příchodu domu mně Miloušek skočil do náruče a křičel: „Mamí! Mamí!“ Ale Jaroušek mě nepoznal. Nechtěl ke mně. Plakal a plakal. Nikomu nepřeji prožít takovou bolest, kdy vlastní dítě nemůžete pochovat, protože – VÁS NEPOZNÁ.
„Duševní bolest je horší nemoc než tělesná“
(PubliusSyrus)
8.
A žilo se dál. Radost, bolest, štěstí, slzy, smích …..
Dva roky běžného rodinného života.
Byla jsem opět těhotná. Jako každá máma – toužila jsem po holčičce. Všichni mně říkali, že to bude chlapeček. Ke konci těhotenství jsem stále touhu v srdci chovala, ale byl-li by to syn, ať si! Hlavně aby bylo miminko zdravé.
Narodila se mi vysněná holčička. Byla úžasná, jemňoučká, postě holčička. Byla jsem pyšná.
Když jsem přivezla Zdeničku domů, jeden bráška si stoupl ke kolébce a se slovy:“Ahoj, Zdeničko, já jsem tvůj bráška!“, jí dal svého dudlíčka (což byla v jeho případě veliká pocta). Druhý bráška také přistoupil a řekl:“Blášta!“ a položil vedle Zdeničky své nejmilejší autíčko.
Tuto chvilku jsem navždy zakotvila ve svém srdci. Byla jsem šťastná a opravdu pyšná na své děti.
Zdenička, Miloušek a Jaroušek rostli jako z vody a já byla stále v jednom kole. Někdy jsem spala sotva tři hodiny. Žehlila, pletla a šila jsem na děti až v noci. Ale nikdy bych neměnila.
Až přišel den, kdy jsem začala slábnout, přišly neúnosné nevolnosti. Po zhruba měsíci, kdy už jsem byla skoro mimo, brečela jsem bolestí v podbřišku a hlavně jsem nebyla schopna pořádně obstarat moje zlaté dětičky. Manžel se rozhodl, že pohlídá děti a já jela - ke gynekologovi.
Třetí měsíc! Už jsem to tušila. Dvojčátka! Nezvládala jsem to. Při prvním těhotenství jsem prodělala několik komplikací, které však jsem bez větších problémů zvládla. Ale teď?!
Možná si pomyslíte- „bezcitná bestie!“ Ale já neváhala ani vteřinu – druhý den jsem podstoupila interrupci.
Nebyla bych postě schopna se postarat o děti, které se doma smějí a čekají na maminku, natož ještě dvojčátka. A lékař byl téměř přesvědčen, že bych během těhotenství přišla nejen o dvojčátka, ale možná by byli nuceni bojovat i u mne o přežití. Tedy nejlepší řešení.
Ještě nějakou dobu jsem se dávala dohromady. Ale poté (během jednoho roku) jsme se s rodinou stěhovali a začali jsme u manželových rodičů přistavovat pět místností.
Začala jsem v té době být hodně unavená. Dostala jsem angínu. Ale i přes antibiotika jsem slábla stále víc. Po krátké době jsem, i přes veškerou moji snahu, nedošla ani pár metrů do kuchyně pro čaj. Měla jsem občas pocit, jako by mi chtělo srdce vyletět z těla. Přičítala jsem to únavě. Nakonec jsem skončila na EKG interny jedné nejmenované nemocnice. Tam mi řekli (cituji doslova):“Vynechává vám občas srdíčko. Ale to někteří lidé mají. Na shledanou!“
Naštěstí mně pan „internista“ předal onen záznam EKG. Asi pět domků od mého domova měl chatu pan primář z Prahy. Po posouzení EKG a ač nebyl interní lékař, okamžitě rozhodl o hospitalizaci na kardiologickém oddělení v opět nejmenované pražské nemocnici. Zde mi diagnostikovali zánět srdečního svalu, jehož důsledky jsem zdolávala (pomocí lékařů) asi rok.
Poté, v průběhu několika let (zhruba šesti) jsem prodělala „pouze“ recidivu polyadikuloneuritidy a dvakrát trombozu. Jinak jsem prožívala zcela normální život.
Domácí práce – splétání dřevěných masážních autosedaček – nám přidala slušné peníze do rodinného rozpočtu, který se každý měsíc nenápadně nuloval.
Manžel chodil do práce a věnoval se rád myslivosti (což byl také přínos pro rodinu – maso).
A na mne zbyla domácnost a děti. Ve třiceti letech jsem porodila zdravého a krásného chlapečka – Románka. Děti se divily, když jsme jej přivezli domů, jak je maličký. Nebyl maličký! Měl 4,5kg a 53 cm.
Byla jsem šťastná, že jsme všichni pohromadě. Nelze zapomenout na pocit před odjezdem do porodnice. Šla jsem se tenkrát rozloučit s dětmi (všechny spaly) a v pokojíku jsem se rozplakala. Byl to strach, aby se jejich máma vrátila domů, aby vše dobře dopadlo.
Ale teď? Teď jsem byla šťastná, a život šel opět dál ve svých vyšlapaných šlépějích.
Po čtyřech letech jsem dostala nabídku zaměstnání – ekonomka na základní škole. Moc jsem se rozmýšlela, neboť jsem takovou práci nikdy nedělala, s počítačem jsem vlastně doposud nepřišla do styku.
A pak, Románek prodělal ve stejném období, jako Zdenička salmonelózu. Zdenička ji statečně zvládla, ale Romča (patřil mezi několik dětí, které ji dostaly z kaše, přímo určené pro miminka) ji nezvládal. Největší podíl na jeho špatném zdravotním stavu měla paní doktorka z lékárny, která napsala špatnou dávku antibiotik k léčbě. Několikanásobně vyšší, než směl brát dospělý člověk. Romča ztratil imunitu, ve třech letech mu vytrhaly zoubky a v pěti ho začaly trápit těžké migrénové stavy. Postě velké trápení. Proto jsem plánovala být s ním doma až do šesti let.
Bylo tedy dost těžké rozhodování, zda práci přijmout či ne. Ale nakonec převládlo kladné rozhodnutí. Romča nastoupil do školky a ostatní tři děti si ke mně chodily o velké přestávce pro svačiny (pracovala jsem ve stejné škole, kde mé děti studovaly).
Chvílemi jsem psychicky práci nezvládala. Vozila jsem si ji i domů. Až jsem prodělala migrénu, a další, a další, a další..... Nakonec jsem pracovala doma a asi půl roku jezdila k odborníkům na těžké migrénové stavy. Po delší době začala migréna částečně ustupovat a trpěla jsem méně (asi tak po čtrnácti dnech vždy tři dny za sebou – dodnes stejné symptomy). Avšak dnes mám léky, které často zaberou.
Vrátila jsem se tedy do práce a začal kolotoč – práce, domácnost, děti, zahrádka, práce …..zhruba tři roky jsem jakž takž zvládala.
No a aby se vše nepletlo, moje chůze se opět horšila. A nakonec – opět nemocnice. Dva měsíce. Opět polyradikuloneuropatie. Postižení nohou, rukou, astma. Po dvou měsících jsem byla propuštěna na měsíc s velmi vysokou dávkou kortikoidů domů. Během týdne jsem obrovsky natekla, nabírala kila, ale stále chodila o francouzských holích. Bylo mně stále divněji a divněji. Tak jsem se rozhodla jít alespoň tak říkajíc „na vzduch“. Jenže – styděla jsem se za sebe, jak vypadám, jak chodím …. Nikdo, kdo neprožil ten pocit, nepochopí.
A víte, kdo mne přesvědčil, že jsem ta nejkrásnější, nejmilejší a nejhodnější máma? Moje děti. Nejstarší kluci mi popadli každý z jedné strany, a vyrazili jsme. Ani jedno z dětí se za mne nestydělo. A tím jsem se tenkrát „dobila“. Zase jednou jsem byla opravdu hrdá na své děti!
Po měsíci jsem se vrátila do nemocnice, s dětmi byly babičky a já se snažila o sto šest (musím přiznat, že i lékaři) konečně nepajdat. Zjistili mi cukrovku, takže inzulín. Ale naštěstí rychle zabral a nohy už jsem na dotyk cítila. Už vůbec nebolely. Avšak pajda zůstala pajdou.
Až přišli doktoři s návrhem – elektrické pulsy (jako při zástavě srdce) na kyčle. Souhlasila jsem. Udělala bych vše, abych chodila normálně. Po pulsech jsem opravdu začala chodit lépe a zbytek už byl na mé vůli. A té já měla...! Lékaři měli pravdu. Při dlouhodobém ochrnutí mně zeslábly svaly a nohy si zvykly odlehčovat si. A tímto způsobem jsme je vlastně donutili pohybovat se.
Při odchodu z nemocnice se mnou mamka zajela ještě do jiného nemocnice, k jiné neuroložce, jež mne vyšetřila a odeslala s podezřením k revmatoložce. Na revmatologii jsem prošla také vyšetřením, krevním a jinými potřebnými testy.
A výsledek? Světe, toč se! Já jsem se po dvaceti letech, po mnoha šílených peripetiích , dozvěděla, že mám SLE – systémový lupus erytemathodes.
Dodnes nechápu, proč se mně tolik ulevilo, až se mi chtělo plakat. Najednou jako by mně před očima proběhl celý můj boj, všechno to trápení, ony šílenosti, které jsem dlouhé roky prožívala. A kolikrát jsem slyšela, že je to jen psychické, že mně vlastně nic není. Kolikrát jsem pro lékaře byla jen hypochondr.
ALE I PŘESTO jsem měla veliké problémy s přiznáním invalidního důchodu (který mně byl přiznán až Krajským soudem v …)
„Je nám líto, ale je to jen psychické!“ Avšak nikdo z těch, kteří tuto větu vyslovili, si neuvědomoval, že by mohl právě on tímto výrokem k vyřčeným psychickým problémům velmi silně přispět. Nikdo si nechtěl uvědomit, jak moc mně tím ubližuje, jak bezmocně se člověk v té chvíli cítí. Konečně, dnes už vím, že nás je mnoho, kteří se setkali s tak silně mylnému tvrzení.
Netvrdím, že pouze lékaři měli zásluhu na mém psychickém stavu. Nebyl to ani pouze důsledek mé nemoci. Přispěl k mé špatné psychice i rozvod s mým manželem a jeho nepěkné chování vůči mne. Pravda, i dluhy, jež jsem nasbírala v průběhu manželství. Neomlouvá mne skutečnost, že jsem nedokázala manžela zastavit v jeho neustálých přáních. A že jich nebylo zrovna málo.
Neomlouvá mne, že jsem časem, kdy jsem byla opravdu v „úzkých“, sváděla nedostatek peněz na drahou léčbu nejmladšího syna (léčil si dlouhodobě nízkou imunitu).
Neomlouvá mne, že jsem si brala půjčku na půjčku, jen aby byli všichni v mé rodině spokojeni, měli co jíst a necítili se nijak ošizeni tím, že jsme byli početnější rodina.
Neomlouvá mne, že jsem manžela slepě milovala, že jsem milovala děti nade vše.
Já mockrát neměla ani na léky na léčbu svého onemocnění. Ale děti i bývalý manžel měli vše, po čem toužili. A to i mně tenkrát stačilo ke štěstí...
Manžel se začal soustředit na „přátelství“ v určité nejmenované komunitě se světským zaměřením. A já, než bych rázně protestovala, opět jsem se snažila jej pochopit, splácet půjčky a přitom nechat pro všechny dost, aby byli spokojeni. A do toho všeho – hrozná únava, migrény bolesti. A nakonec – rozvod a odsouzení od dvou dětí za to, že jsem si půjčila peníze. Cítila jsem se zrazena. Nechápala jsem. Dnes vím, že jsem opravdu svoji vinu na mém trápení nesla.
A pak? Vánoce! Prostě jsem nezvládla psychicky situaci. Už jsem neměla sílu bojovat proti svému smutku, proti všemu, co se mi zhroutilo navždy a otočilo mně svět vzhůru nohama.
Přišlo mé první selhání. Pokus o sebevraždu. Naštěstí se nezdařil a Vánoce jsem prožila se dvěma dětmi, které mne neodsoudily a byla jsem pro ně stále mámou.
Rok po rozvodu jsme se částečně dali dohromady i se zbylými dvěma dětmi. A rok poté jsem se odstěhovala s Romčou do vsi, kde jsem jako dítě vyrůstala. S pomocí synů a mé maminky a babičky jsme vytvořili z onoho doupěte, za něž jsem v té době byla ráda, opravdu pěkný byt.
Já jsem si sehnala přivýdělek. Moc mi ta práce bavila. Pouze dluhy (jenž většina zůstala na „mém triku“), mne trápily. I když po delším přemýšlení dospívám k názoru, že jsem od rozvodu žila více či méně v jakémsi snu. Stále jsem nedokázala tvdou skutečnost mého života přijmout naplno.
Dá se říci, že splátky jsem zvládala, i tolik dala dohromady, abychom měli s Romčou na živobytí. Stále jsem měla „odřené uši“, ale žít se dalo. Nechtěla jsem si ztěžovat a nikoho jsem nechtěla prosit o pomoc. Nepřišlo mi to správné zatěžovat jiné lidi svým selháním. Ani jsem snad nebyla schopna v sobě posbírat tolik síly a odvahy. Ne, nebyla to hrdost, byla to hanba, bezmoc.
A co se nestalo? Opět jsem začala špatně cítit prsty u nohou a začala jsem špatně chodit. Opět nemocnice, výpověď z práce dohodou (chápala jsem, že potřebují jiného zaměstnance). A mé nervy šly pomalu, ale jistě, jak se říká „do háje“.
Hlavou se mi honily myšlenky: “Co když nedochovám nejmladšího syna (který zůstal se mnou a spoléhal na mne)?“ „Co když neuvidím vnoučata vyrůstat?“ „Co když nezvládnu doplatit půjčky?“ „Co když zklamu?“ „Co když nestačím pohladit své děti, svoji maminku při jejich radosti, či slzách? „Co když zklamu všechny kolem sebe, selžu, co když.....
A do toho všeho stále problémy s chůzí, bolesti, bezmoc....
Co se tenkrát stalo, vám já sama nepovím. Jednoduše si nic nepamatuji.
Podle vyprávění jsem měla prožít Vánoce s dětmi. Pak prý šel můj nejmladší syn na půlnoční do kostela a poté se měl opít. Ano, dělal hlouposti. Ale to jistě byla malichernost oproti jiným pocitům a důvodům, proč jsem opět vzdala život.
Probrala jsem se na ARU a nevěděla, co se děje. Kromě nejmladšího syna se ke mně odvrátily ostatní děti zády. Ano, jistě jsem kolem sebe, mým nejbližším, ublížila. Ale stejně jistě jsem nebyla a dodnes nejsem schopna úmyslně ubližovat lidem (a už vůbec ne těm, které nade vše miluji). Neomlouvám se tímto, jen popisuji myšlenky.
Nikdo ale nepochopí, jaké jsou strašné pocity hluboké samoty ve chvílích, kdy máte touhu po citech, snahu po pochopení sama sebe, po síle opět bojovat, opět žít. A já musela bojovat i s tou samotou..... dnes se již snažím zapomenout.
Skončila jsem na psychiatrii, to je pravda. Ale ne snad proto, že bych byla „blázen“. Ale právě zde jsem částečně pochopila, že člověk nemůže být závislý svými city jen na druhých, ale musí být závislý i sám na sobě. Protože každý člověk je ČLOVĚKEM. I já byla a jsem jedním z nich. Tuto skutečnost mně tak trochu naučili vnímat lékaři právě na psychiatrii, ale učí mne to i mami (kde jsem zakotvila po odchodu z nemocnice). A já jen doufám, že mám ještě dost času se naučit přijmout sebe samu naplno.
Moje maminka mne až neskutečně pomáhá, i půjčky jsme spolu sprovodily ze světa. Navždy jsem a budu své mamince vděčná.
Postupně se ke mně všechny děti obracejí zpět. Každý po svém. A já? Už neprosím. Kdo mne má opravdu rád, ten si ke mne cestu vyšlape.
Jen nemoc se mne drží jako klíště. Prodělala jsem během třech posledních let různé příznaky, spadající pod SLE (obrovské otevřené rány po celém těle, které mne trápily téměř dva roky). A nyní cukrovka – inzulín – opětovné ochrnutí nohou, oslabení rukou a svalů po celém těle. Obrovská únava- opět za pár dní nástup do nemocnice
A dál?........Chci bojovat, bojovat a žít!
„Kdo pokládá svůj osud za těžký,
ať se podívá na jiné, aby se naučil trpět“
(Phaedrus)